Reklama
 
Blog | václav šípoš

Spolužáci ze základky po čtyřiceti létech. PS. A setkání fotografů.

Pozvánka na ohňostroj setkání po čtyřiceti létech do kavárny se spolužáky ze základky. Kouříme, pijeme pivo, počítáme mrtvé, těžce raněné. Po čtyřiceti létech už to tak máme v našich řadách hotovo pod vlajkou 9A 1965-1974.

PS: a ze setkání s fotografy v Ostravě. Tedy další prskavka z krabičky dnů kdy se myslelo, že setkání už nikdy nebude.

 Setkáváte se rádi se spolužáky z devítiletky? Náhodné sdružení dětí od šesti do čtrnácti let, různých vloh, nadání, předpokladů aby v daný čas, jednoho dne na konci školní docházky, vystřelili vzhůru a předvedli ten ohňostroj dobré společnosti.

Trochu jsme s naší třídou byli hvězdy školy.  Soudruch ředitel nás tak poskládal aby měl co ukazovat inspekcím. Aby to nebylo moc okaté, byl jsem do třídy přiřazen z jiné školy, plné Romů, Řeků, no prostě v Ostravě tam bylo plno národů a někomu se mne sželelo, s těma čtverkama už ve čtvrté třídě, a že snad v dobrém kolektivu ukáži co ve mně třímá. A tak klamu dodnes.  Tak mne to naučili už ve škole, využívat výhod dobrého kolektivu.

Malý detail z profilu naší třídy. Byli jsme dobří i ve sportu. Školní Olympiáda 1974. A 9.A třída smění Československo s 9.B za USA. Tak nějak spontálně jsme se šprajcli k losu a směnili jej. Tady jsou i počátky mé umělecké dráhy, ty trička jsem ochotně zhotovil přes noc a na stupních vítězů je z vyhraných kategoriích atletického oválu vystavil na své hrudi nasraným učitelům bo mi šla nakonec jen ta atletika a kreslení. Fotografie ve škole nebyla, měl bych snad další jedničku? Mohl jsem se vyfotit na samospoušť u svého prvního vajgla z chodníku, ale i v oblaku z dýmky v osmé. Jak mlátím kamaráda, jak kamarádi mláti mně. Tu nahatou holku z Prahy na školním výletě. Díval se s náma i učitel do toho osvětleného okna ze tmy ulice, napomínajíc ať se tak nechechtáme nahlas. Já se chechtal i v Osvětimi. Ty obrázky jsme si po čtyřiceti létech doplňovali a bylo nám hezky.

Reklama

Nepamatuji si hezké učitelky. Ta první hezká, byla až na střední škole výtvarné. Učila ruštinu a naletěla a málem mi z ní dala i dvojku, než ji to došlo, že ji fotím očima a nic nevyvolávám.

 Něco na té naší třídě bylo. Naše 9.A nějak působila, že je plná kamarádství, že se musíme vidět snad každý rok po vyjítí z devítiletky od roku 1974 a budeme si všechno říkat a snad i dle některých i spolu rodit. 9A byla třídou, kde něco stálo za to, abych se po 40. letech vypravil na sraz třídy.

Manželka čekala, že se pohádám sám se sebou už hned zkraje a přijdu už v šest domů. Nestalo se. 

Nepřišli zdaleka všichni co zbyli. Nemají internet nebo na něj nemají. Po létech zapškli i premianti. Sedí kdesi v koutku temných hospůdek z popelníku jim čmoudí ten jejich velkoryse předpokládaný boom, tedy bum bum a nic. Příliš mnoho mračen asi bylo, deště a smogu sedmdesátých let, osmdesátých a ani já nechodil na setkání. Poznal jsem opravdové kamarády i kamarádky a třída mi na chvíli zmizela v mlze. Školních výletů supermanů a dnes jejich rozpadlých manželství, geniové řešící rovnice v matice ještě v té hodině, kopali uhlí po gymnáziu. No, ale bývalí sportovci jsou dnes obézní, a ti co tak moc nesportovali dnes jezdí na kole i na podzim. Třeba Luboš. A Milan už nemá krávy ani kozy jenom ty svoje čtyři baby.  A naše setkáni bylo tak vřelé, že Lízina se polela ruku horkou kávou, tak má ruku od spreje na spáleniny. Ale to byl jeden v naší třídě, co si všichni hned na něho vzpomněli, jak vypil ze sodovkové láhve, trčící z tašky, moč pro doktorku. To jsem ještě nefotil, ale s tatou v kuchyni vyvolával foky jak stojíme v pozoru na procházce s bílýma baretkama na hlavě.





PS: