Rád si někdy počtu o technice v oboře. Třeba v ZOO u daňků o tom, jak na to, než zdrhnou ty ladné laně, nakreslit to hlavní abyste věděli, že to je daněk, čili doodir, jak říkají norové a jak s oblibou říká Hnát, rozstroušený životem.
Takže je jedno čím kreslíme. Hlavně s chutí.
V oboru o technice hovořit je to trochu masochismus, zvláště v případě fotografie, kde jsem proto zde na Respektu abych měl klid a abych hovořil fotograficky, a ne čím jsem to fotil jako třeba: ,,Kytka. Čas clona objektiv GPS full frame, ale furt jen kytka, možná jakou svět neviděl, ale pořád růže, a už se dívám po novém fotoaparátu …. ů“ dej tam jinou clonu“ čtu pak v komentáři pod kytkou. Zasadil jsem na nové kytky. Voní. Jsem v prdeli takový foťák není.
Fotím už dělší dobou s Fuji x 10, ale tuhle jeden mi povídá, že už je nová x 20. Když v červenci umyju kolo od prachu z loňska a projedu se, koukám pak na netu na přehazovačky, sedlovky, pláštěnky, funkční prádlo nebo už rovnou po novém kole …. úú“. Posledně jsem se díval na úly. Zatím na monitoru. Život mi proběhne na monitoru levněji po zaplacení nového monitoru.
Včera byla ve Mlejně vernisáž. Holubí letka už zde má paštiku a vodu v krmítku. Pod střechou je dusno. Svěží akvarely na plátnech povívají v průvanu. Fotky na banerech, ne ve sklech přibité na zdi, podobají se látkám ani nevíte, že to jsou fotky a přece jen to není látka s vánočním vzorem na stůl pro hosty. Plátna s tušovou kresbou, alvarelem volně na tyči visí. Zní to tak sportovně. Znavení hosté posedávají pod obrazy s názvem ..Bezbřehost“. Co Jana učí a má tu své žáky, které něco dobrého naučila, a na to se tu dá podívat. Má zde i svou dceru Johanku, zdatnou ve fotografii a velice dobře to Johanka umí. Je hodně daleko s očima i na duchu. Ani vám nebudu raději říkat čím fotí. Smáli byste se, že to nejde.
No, sedíme pak do tmy a probíráme jak to chodí ve výtvarkách. Rodiče jsou magoři. S těmi dětmi to ještě jde.
