1.7. jsme odhalili pamětní desku Františkovi Řezníčkovi na hradě Hukvaldy. Je tomu pět let co se stalo a kdy František kráčel za fotkou i tam, odkud se už nedá vrátit. Pouze jen latentně, v našich představách, což zde činím pomocí fotografie.
Vzpomínkou jsou zde tyto záběry a komentáře vložené k nim, jak asi bychom diskutovali s Františkem o fotografii. Reportáž se prolíná celým dnem na hradě. Dalibor Bednář zde vystavil fotky v kapli a my ostaní v hradní kulatině – mottě se vystavili fotky zavěšené na šňůře. Tak jak je zvykem u fotografů. A co se mi líbilo nejvíce, tak fotky byly vytištěné i na obyčejné kopírce (ty moje) a ještě navíc černobílé, ale taky na barevné, takové té lepší, ale i fotky klasické fotokomory. Zatím zde nevisely tablety ani plazmy, či jiná podobná havěť, jejíž obětí a jedem nakažen se lze snadno stát. ,,Klasika“ řekne jednou ten, co vystaví fotky nafocené telefonem.
Ostravský fotoklub má docela silné zázemí a dobré fotografy. Není to žádný klan černobíle fotky, dohromady docela dobře vyzbrojená letadlová loď s odkazem kapitána, který rád lovil tam, kde se něco dělo, ale i tam, kde dění už ustalo a prostřednictvím fotografie František odkazoval na tyto místa pomocí fotografíí.
Když se podíváte na ty ,,děla“ a ,,kanony“ na stole i vedle s těmi kelímky piva a kofoly, nejedno srdce zajásá. Jásám i já. Jsem z těch, co klidně usne s ,,mazlíkem“ poslouchajíc osminu cccssssss cvak a krásnou fotkou od kamaráda na papíru co jsem dneska dostal, vyvolanou v černé komoře a tak jsem zase tady abych to popsal. 
