Na černobílé fotky chodím rád. Je tam jen to podstatné a nic neruší pohled od příběhu. Dalibor fotí stále na kinofilm. A čvachtá si fotky v miskách s vývojkou a ustalovačem. A pak vystaví třeba Markétu. Jak plave v bazénu, jak střílí z luku a jezdí autem a na vozíčku a jede ke kadeřnici a tak prostě jak to ženské dělají, pak letí do Londýna a tam vystřílí páté místo v lukostřelbě. To ženské většinou už nedělají a toto dělá Markétu vyjímečnou. Někteří vozičkáři jsou prostě v jednom kole.
Fotím Daliborovu vernisáž s Markétou. To máte hnedle několik mouch jednou ranou. Uděláte radost kamarádovi, co není nikdy na fotce, uděláte reportáže z akce, že se něco děje a počkáte si na dva pány, jak si tak hovoří, a mezi ně nakoupíte ,,ukradnete“ Mistrovi fotku a už je tu snímeček jedna radost. Na této vernisáži se mi do objektivu nabídli i polámané ruce a nějaké ty berle abych tady byl za vtipného. Fotograf Standa Sedláček už bez berlí nedá ani ránu a zahambí mne fotkou, kterou vytáhne z igelitky, to jak mne fotil kdysi na nějaké vernisáži a my na sebe objektiv proti objektivu udělali souboj. No, prohrál jsem, protože on fotku donesl a já ji mám kdesik v počítači. Na mejly on si nehraje.
Bavím se s Markétou. Moje manželka je dámská krejčová a já jsem už zblblý taky. Markéta má na sobě sakum pikum olympijský kostým aj s gumákama a ptám se kde šila a s posvátnou úctou si s dovolením šáhnu na gumáku. Je měkoučká. Hovor se stočí i na to, jak to jde ,,kolemjdoucím“ což je terminus technikus mého kamaráda-vozičkáře Maroše, on hraje na kytaru a v hodně dobré a Úspěšné ostravské kapele a má furt jakésik problémy s tím kolem.
No je to blbý, řeknu vám milí, když poslouchám jak musíte řešit třeba výplet kol a firma na to hodí bobek a po měsící čekání vrátí neopravené kola. V tomhle asi rozdíl není a máme stejné problémy i ti co nejsme kolemjdoucí. Mohl bych vám vykládat jak jsem si nechal spravit v záruce foťák a ta gumička mi zase odpadla hned v prodejně.
No Markétě třeba odpadly korálky na tričku s státním znakem, ale to se spravilo ještě před Londýnem.
A kolik stojí to olympijské sako? Že přes tři tisíce? Hmmm. Jo, aha sako, že se ,,kudlá“ na zádech kde se opíráte pořád o cosik. No, nemáte se co opírat, že? A vozíčkářům se na záda většinou nevidí. Vykládáme ,,jak chode život“ a fotím si Markétku hezky zpředu.
Je co fotit. A když vyretušujete všechny ty zfušované propriety, byť reprezentační, vyjde vám půvabná bytost.
V počítači jsem udělal výřez a fotku jsem odbarvil. Na rameni u té barevné fotky má totiž Markétka jakésik bílé švy (na modrém saku) a ty zipy co vypadají jako naopak se při té čb trochu ztratily. Prostě ta černobílá fotka má cosik do sebe, ale ty bílé švy co se na rameni ,,ohřívaly“ Markétce jsem musel nakonec oříznout. Já vím, že existuje záplata, záplata počítačová, o které bych tady mohl vykládat fotoamatérům, jak odstranit, retušovat to, co zfušovali jinde a nechceme to na fotce uvidět. Co retušované šaty, ony se záplatují celé obličeje na těch titulkách časopisů…
Obě fotky jsou zde. Najděte si ,,pět rozdílů“ sami.
Po mém vlastním úsudku a záměru se po úpravě můžeme takto nerušeně a s obdivem zahledět do krásných čistých studánek a zaletět někam strašně daleko za obzor, esprit Markétčin je neretušovaný.
