Bezmála dvatisíce lidí už podepsalo petici za zachování dráhy po železnici na této trase. Musím se popravdě přiznat, že tato akce pro mne byla pobídkou, abych zvednul své zhnilé tělo od počítače a do těch míst se po létech podíval. Bylo nám kolem třinácti.
Mnohé vzpomínky, žádná fotka z té doby z čundru v Jakartovicích není. Fotoaparát jsem získal od otce až později, když viděl, že bych ho k něčemu mohl mít. S radou: ,, dej tam setinu a 5,6″, na flexaretě s dvanácti snímky v jednom filmu jsem vstoupil do světa fotografie. Až při vandru do Vysokých Tater jsem udělal své první fota. Mysleli jsme si tehdy coby patnáctiletí kluci, že přespíme v tamním ,,hotelu“ na Teryho chatě. Poprvé jsem tehdy spal v bivaku, tedy pod balvanem kde jsme se vsoukali tři vedle sebe natěsno a hlavu už zdvihnout moc nešlo, tma tmoucí a ticho doslova hrobové…
Dnešní akcí,, Poslední vlak“ jsem se nechal unést do kopce až k břidličným lomům tam nahoře nad městečkem a coby snem spěchám jaksi dohnat tehdejší vandr, tentokráte už vybaven foťákem. Potkáváme trempy, uctivě nás zdraví. Kipe z mne pot a fučím jako lokomotiva. Nemám už na sobě tu kožešinovou vestu se stetsonem na hlavě, ani uesku, ani kanady, ani kotlík, ani hamaku anebo sekyrku. Dnes jsem vybaven coby Pendolino samou elektronikou. Na iPadu se orientuji pomocí mapy, je tam i kompas. Kouřím ovšem fajfku jako tehdy (ano coby žák už fajfku), ale už nepiju víno Frankovku s rumem svařenou 4:1. Tehdy jsme potkali trempy v místní hospodě už starší, trochu jsem se jich báli, bo měli asi kolem osmnácti a esembáci po nás chtěli občanky, ale my stejně ještě pivo tehdy nepili, bylo hořké, zvedli jsme se od hospodského stolu a chvátali na nádraží, atmosféra houstla.
Nasedli jsme si do jednoho z posledních vlaků už dopoledne abychom stihli celý výlet do břidličných lomů a pak ten poslední vlak nafotit na opavském nádráží, který jel v 16. 55. Všechno jsme stihli tak jak vidíte na fotkách.
Co bych poznamenal. Tak skvělou dršťkovku v penzionu v Jakartovicích jsem hledal po celou tu dobu co si ji dávám v restauracích a tady ji konečně našel. Ten letáček s pivem grátis za lístek na dnešní poslední vlak jsme našli až při odchodu, ale jak říkám, pivo nepiju. Domy spravené, lidi fajn a esembáka jsem neviděl ani na ceduli a po celou dobu akce nikde nebyl žádný, možná tajnější než tehdy, ale nebylo proč ho vidět. Ta doba let sedmdesátých byla opravdu nějak šedivá.
Dnes na nás mávali lidi kolem všude kolem dráhy v polích, se stanicemi z vlnitého plechu. Prý bude jednou do roka vypraven zvláštní vlak po této trase. Zvláštní je, že posledním vlakem jsem zvedl prdel a objevil skvělou dršťkovou.
Já určitě pojedu, mám proč.
