Wieliczka je kousek od Krakowa a jezdí se tam do muzea dobývání soli, tedy do dolů. Vyprávět o tom nechám své fotografie. Jen bych asi řekl, že jsme tam byli jako skupinka karikaturistů pozváni vedením muzea, abychom se tak nějak po svém způsobu podívali na ten důl od zdola nahoru a posléze své karikaturistické pohledy nahodili na papír.
Pro jistotu jsme i přespali jednu noc v šachtě… no přespali… tam dole si to užijete, samé žebříky schody, katedrály, až dojdete do míst, kde se spí pro ten ozdravný účel solné kůry i třeba po čtrnáct nocí a nakonec ještě kolega (naštestí Polák, takže to doma nebudeme mít) chrápal, že to vypadalo jako ,,na předku“ za Sakmara.
Jaký názor jsme si udělali coby karikaturisté, to byste museli do Wieliczky v dubnu, bude tam výstava kresleného humoru. Podnětů bylo dost, od práce horníků, až po ten ozdravný účel solného dolu. Polští karikatruisté jsou skvělí grafici a ten humor mají taky výborný, obrázky jsou mezinárodním jazykem v celé šíři významu slova obrázek, od fotky po kresbu a nadto ještě zcela svobodně se vyjádřit, ba koukáte jak ty lanka a nitky kam se až může zajít v humoru napínají nebo třeba jak jsou obrnakané témata už trochu klišé.
Přijel jsem pak domů a daval dohomady ty svoje osolené ,,sračky“ jak říkává Vojta Bartek z institutu fotografie. U snídaně jsem proletěl noviny s World press photo a popřemýšlel co to ti tamní porotci chtějí vidět, nebo je to naopak a děsy, hrůzy, zohavené těla mají mít i ,,úroveň“ výtvarnou? Vzpomínám na velmi působivou naprosto amatérsky udělanou fotku z povodní a ta mně dostala, ale když tam cítím v pozadí i to výtvarno tak mo to smrdí hyenismem.
