Zajít si na kafe, nechat si číst básně, poslouchat dixieland, to mám taky rád, když už tam totiž jsem. Zjistím, jaké je to hezké a taky příjemné a veselé a taky myšlenky se mi honí hlavou, třeba kde je dnes ten humor a kabaret? Tam co jsou reklamní nápisy a politci?
Básniřka Soňa Zachová, má pořady komponované, kde se z toho co je co, dělají verše a lidi se tomu tady smějou nebo zadumaně hledí a přemítají, a že je to v kavárně, takže se nemusí honem domů.
Přišli zde kolegové malíři a kolegiální novináři a moje manželka, protože jsou zde její kolegyně, a já mohu fotit a nemusím u ní pořád sedět aby pak doma neřekla, že je opuštěná a něříkala mi pak po létech odskakování někam pak už třeba ,,kolego“ kam zase jdeš“?
Kolega je asi ten, co někam pořád někam odskakuje, ale vrací se, musí. Asi jako já, když odskakuju od slova k myšlence, takže co mám v hlavě je čistě kolegiální záležitost mezi mnou a mnou.
(Můj kamarád je fotoaparát a je více než kolega. My se spolu i mazlíme. Mám na to mazlení certifikát z Kamrlíku fotografie, kde mazlíků je nepřeberné množství ku koupi a Ládik tam se mazlí a mazlí, že už pomalu neprojdete ani k pultíku si koupit mazlíka na práci i zábavu, a kolik jich tam je).
Soňa Zachová píše básně asi jako dýchá a mazlí se slovy a nemazlí se s náma v těch verších, a to mám rád, protože by to byl med kolem huby a pochlebování. To je tedy prdel, že med a chleba může znamenat to samé, že jako fajn, ale drž už hubu nedá se to poslouchat.
Soňa umí krásně a hezky číst své texty psané, což není ekvivalentní, jak jsem doznal na tomto pořadu komponovaném s jejími kolegyněmi – básniřkami. Dvě zkušené a jedna mladá, čímž kolegiálně zakryju nezkušenost, či trému v projevu při čtení pohledné umělkyně, kdy mne přednešení nezpůsobilo potěšení a vzpomněl jsem si na složenky. Inu, myšlenka se mi vedrala coby kolegyně asociace a rozhodně jsem nesouhlasil, ale žiju s tím.
No jo, a ty které bych si rád pustil pak do ucha nemají bohužel CD, bo hrají jen tak kolegům pro radost a třeba pro radost z hraní samého, a na kolegy se můžou vyprdnout, bo u toho hraní na klarinetu a kytáry se uvolňují endorfiny, jinak to nedovedu pochopit, že je to baví, když se všichi kolegové kolem baví.
A já hledal poezii zase někde jinde, jen jsem se přifařil.
